18.6 2015
Výraz pentito je v italském jazyce už od jeho počátků. V Dantově Božské komedii - konkrétně v Pekle (které po dlouhé době nedávno opět vydalo nakladatelství Academia) a Očistci - se s ním setkáte hned několikrát. Označuje hříšníka, který zalitoval svých špatných skutků a rozhodl se kát. Jednoduše kajícníka. A třebaže se náboženský kontext slova postupně zobecňoval a zesvětšťoval, stále označovalo člověka, který svých dřívějších provinění, a pokud ne provinění, pak zkrátka něčeho, co udělal, hořce lituje.
Na začátku 80. let minulého století ale tohle slovo získalo v Itálii nový význam, jenž s tím původním sice zdánlivě souvisí, ale ve skutečnosti mezi nimi zeje hluboká propast. Jako pentiti začali být označováni teroristé a členové různých zločineckých organizací, kteří se rozhodli spolupracovat s policií a soudy. Takže slovo kajícník na sebe nabalilo i konotaci slova práskač (včetně toho sestupu do nižší lexikální roviny). Vysoký mravní obsah slova, v průběhu staletí stále umenšovaný, se náhle ztratil docela. Výraz se tak stal parodií sebe sama, pro některé skupiny obyvatel je to dokonce skoro nadávka. Pokání bylo nahrazeno udáním, jehož pomocí kajícný hříšník, spíš než aby očistil svou duši, výrazně zkrátí či sníží svůj trest. Teď samozřejmě neřeším fakt, že pro vyšetřovatele a soudy jsou tihle „napravení hříšníci“ často jedinými pomocníky v boji se zlem, a proto by v konečných součtech a z pragmatického hlediska měli být posuzováni kladně. Zabývám se výrazem především z hlediska lingvisticko-literárního, musím ho totiž právě nějak přeložit do češtiny. A čím víc nad tím dumám, tím méně se mi ho chce překládat. A co ho nechat v „původním znění“?
Ostatně, je přece tolik slov, která v češtině zdomácněla ve své původní podobě. Stačí, když zůstaneme v oboru organizovaného zločinu: slovům boss, dealer, pusher a killer už dneska každý rozumí, a přitom se dají bez problémů přeložit, tak proč k nim nepřidat i výraz pentito. Skloňovat se dá jako třeba macho. Nejdřív se mi sice moc nelíbil plurál pentiti, ale jako vzor by mohli zpočátku, než se zaběhne, posloužit prevíti.
Vždyť je to jen otázka zvyku. Nad slovy mafie nebo mafián se už dneska taky nikdo nepozastavuje. Pořád to bude lepší než přeložit pentito jako kajícník. To je na můj vkus až moc velký eufemismus. Práskač je zase přehnaně a nespravedlivě hanlivé. Spolupracovník justice je sémanticky správně, ale vůbec to neodpovídá rejstříku moderního pentita. A především: v české realitě zatím v podstatě chybějí osoby, k nimž italský výraz pentito odkazuje. U nás se nikdo nemusí ani kát, ani práskat, stačí zatloukat a ještě lepší je se schovat. Pro to má italština taky pěkný výraz: latitanza, možná se tu časem taktéž uchytí. Ale zpátky k tématu: pro mě z výše uvedeného plyne, že jediné správné řešení zní: pentito nepřekládat.
Nemyslím si totiž, že úkolem překladatele je přeložit každé slovo za každou cenu. Když nějaký výraz přeložíme špatně, což často znamená „kapku nepřesně“, je ta cena nepřiměřeně vysoká. Když budu například popisovat průběh španělské corridy, nevystačím si ani s termínem zápasník s býky, ani s populárním toreadorem (toho radši ponechám slavné Bizetově árii), ale budu muset rozlišovat přinejmenším mezi matadorem, pikadorem a banderillerem.
Dneska se čeština potýká se záplavou cizích slov, která jsou in, trendy, cool, ba i sexy a hrnou se na nás ze všech stran, takže můj přístup se může jevit jako kontraproduktivní. Jenže ono je třeba odlišit, kdy se nepřekládá z lenosti, nadutosti či hlouposti, a kdy je to z nutnosti.
Nemyslím si, že úkolem překladatele je přeložit každé slovo za každou cenu
Alice Flemrová
Článek vyšel 19. 1. 2008 v rubrice Ztraceni v překladu v Lidových novinách.
www.lidovky.cz