18.6 2015
Míjím takhle na chodníku skupinu konverzujících chlapů a jeden, asi na závěr delšího monologu, říká: „Já ze sebe nenechám dělat vola, ty vole.“ Ta věta soustředí na minimálním prostoru pozoruhodné jevy. Důkaz, jak slova variují významy, ač bezprostředně sousedí. Vím, že o volovi v české konverzaci bylo už řečeno hodně, ale situace s jeho kumulovaným výskytem nabízí nový vhled. Zdálo by se, že se mluvčí ohrazuje proti něčemu, co jinému sám činí, v tom jeho výrok vypadá směšně. Jenže on si stěžuje na někoho třetího, při hovoru nepřítomného, a slovo vůl je tu užito ve dvou odlišných funkcích. Nejprve jako podstatné jméno a součást ustálené fráze, pak spíše citoslovce, smyslem tu není někomu nadávat. Budiž důkazem tohoto posunu, že mluvčí užívá jednotného čísla, ač hovoří k více lidem, neříká vy volové, de facto nikoho neoslovuje.
Vůl jako označení kastrovaného tura, odvěkého pomocníka člověka, patří mezi slova po věky potřebná, ostatně náš předek Přemysl s ním pracoval denně. Masové rozšíření ve významu lehkého vulgarismu nastalo v češtině zhruba před 50-60 lety, což je pozoruhodná výdrž, neboť taková slovní vata podléhá zpravidla rychlým změnám. (Proč se ujme zrovna to a ne něco jiného, je tajemstvím živelných procesů, díky nimž je jazyk krásný.) Vokativní tvar vole, tedy 5. pád, jímž vola voláme, začal téměř ihned nahrazovat tehdejší kontaktové slovo čéče. Už to byl paradoxně počátek jeho konce jako nadávky. Zatímco ekvivalenty výrazu člověče jsou obvyklé i v jiných jazycích, s volem má čeština specifikum. Díky onomu posunu k citoslovcím pronikl leda do slovenštiny, ač ta jinak vokativ nemá. Ve španělštině existuje například mnohoznačné slovo cabrón, které od původu znamená kozel a má řadu použití od prudké nadávky po chlapáckou pochvalu, záleží na regionálním úzu, ale takovou výplň netvoří.
Zajímavé je, jak „vole“ posíleno zájmenem „ty“ mění význam s intonací. Jako bychom nahlédali do asijských jazyků, kde je rozdílná výška tónu slabik významotvorná. S klesavou intonací všech tří (zkuste si to: ty-vo-le) je to údiv s respektem, uznání podřízenosti. Protažená první slabika (tý-) naopak dělá afektovaný, znevážený význam, neděje se nic tak zlého. S výrazně vyšším tónem slabiky druhé (vlastně přízvukem na ní, ty-VO-le) je to vyzývavě výhružné, na třetí (s přízvukem francouzského typu ty-vo-LE) to zní jaksi alarmujícně.
Po vyčpění výrázů čéče a vole podstupuje funkční posun i novější kontaktový výraz, hovorový název pro ženský genitál v 5. pádě, který dnes používají i mladé holky — a nepociťují ani ten jako nadávku, naznačují si jím spíše sounáležitost. Specifickou skupinou uživatelů tohoto výrazu v podobné funkci jsou pak příznivci jednoho slezského fotbalového klubu. Jak známo, kladou jej hned za jeho název, bez přízvuku, takže s ním splývá v jedno slovo. Stupňuje důraz, jako by říkali Baník, jářku. (Čímž se ovšem neoslovuje žádný Jářek, jak jsem myslíval v dětství, ale je to já řku, tedy říkám.)
Věcné východisko nebude v tom, že by vůl byl zvíře hloupé, nýbrž že je ovladatelné, mnohem klidnější než býk. Metafora se tedy zračí právě ve frázi dělat někomu vola, tj. odevzdaně se pro někoho lopotit. Humorné ovšem bylo, jak náš anglický kamarád John, který zde nějakou dobu žil, vkládal doslovný překlad you ox do svých promluv. A ještě lepší, když tak mluvil s krajanem Mikem a oba říkali you ox a měli z toho velkou psinu, vlastně volovinu. Ale mně se — přiznám se — líbilo i to, jak jsem ondy ve vlaku slyšel kluka kolem třinácti říkat vrstevníkovi: Už budou prázdniny, vole! Mám holt rád v jazyce tradice.