Zrovna jsem se vrátil z osmitýdenního pracovního pobytu na švýcarskoitalském pomezí - překládání a tlumočení se ovšem odehrávalo mezi češtinou a angličtinou. Překladatelova profese se nezapře ani v zemi, která není jeho oborem, a tak jeden pořád kouká, co a jak se kde píše a říká a jak se tamější jazyk chová v rozličných situacích.
Když je člověk v Itálii delší dobu a chce jakžtakž fungovat, musí se aspoň v minimální míře naučit italsky, protože jinak se tam prostě nedomluví. Pokud doufá, že v průmyslové Lombardii na severu země by přinejmenším mladí lidé mohli umět trochu anglicky nebo německy, ukáže se jeho naděje marnou. Ale zato není třeba se bát, protože Italové jsou vlídní: holovětou snahu amatérovu vítají s radostí a přátelským úsměvem a povzbuzují ho uznalým „Bravo!“ - na rozdíl třeba od samolibých francouzských nadutců, kteří se na člověka dívají jako na blbce jen proto, že tamější - v jejich domnění stále ještě světový - jazyk neovládá dokonale.
Italové anglicky umějí v mizivé míře, ale jejich jazyk bez problémů přejímá hodně anglických slov - snad i proto, že se na rozdíl od češtiny nemusí trápit s jejich skloňováním: tlachy ze života celebrit se řeknou
gossip; zatímco my létáme s nízkonákladovými aerolinkami, Italové létají
lowcost; v hospodách se o vás stará
lo staff; rohový kop ve fotbale se řekne
corner a doupě s hracími automaty je
sala slot machine.
Milánská katedrála a hlavně procházka po jejích střechách, to je výsostný zážitek, ale v jejích útrobách jsem navíc objevil pozoruhodný překladatelský výkon. U jedněch dveří tam je nápis
Passaggio riservato ai fedeli che accedono alla cappella della celebrazione e della preghiera neboli Průchod vyhrazen pro věřící, kteří přicházejí do kaple na mši a k modlitbě. Anglický překlad, skvoucí se pod tím, by se dal považovat za nezdvořilé lajdáctví - anebo za geniální kousek překladatele minimalisty, který nemilosrdně dokáže osekat veškerý balast a neomylně vyhmátne nejvlastnější jádro sdělení:
No tourist.
Když našinec dostane pořádně velký řízek, ocení jeho rozměry slovy, že je jak sloní ucho. Italsky se to řekne
orecchia d’elefante a tenhle výraz je (aspoň na severu země) v jídelních lístcích zabydlenou položkou. Mnozí z vás asi vědí, že když v Itálii dostanete chuť na smažený řízek, poručíte si
cotoletta alla milanese neboli milánskou kotletu. Itálie je ovšem zemí těstovin a mnohé ze způsobů jejich přípravy mají krásné názvy jako
tagliatelle (
spaghetti atd.)
mare e monti neboli z moře a hor - tedy s dary moře a houbami.
Dva z hochů, kterým jsem tam překládal, udělali pozoruhodnou zkušenost s Italkami: pokus o seznámení obě odmítly se slovy, že doma mají dvě děti. To jistě může být náhoda, ale kdoví jestli to není běžná fráze, jež odpovídá oné univerzální české: „Já už něco mám.“ Kolegyně italštinářky a kolegové italštináři teď asi obracejí oči v sloup a chytají se za hlavu, ale já jim na to jako dánštinář můžu odpovědět, že spisovatel Peter Höeg ve svém románu
Cit slečny Smilly pro sníh ústy jedné z postav říká, že na hypotéze není ani tak důležité, jestli je správná; hlavní je, aby byla hezká. Nehledě na radostné chvění a vzrušující zážitky, jež tahle moje slibuje skýtat při praktickém ověřování v terénu.
*****************
Převzato ze serveru lidovky.cz