Někde u nás doma jsou zašité dědovy tarokové karty. Spí tam vlastně bez užitku, ale do hospody je brát nechci, že by přišly k úhoně. Vzpomněl jsem si na ně, když jsem si tuhle po delší době taroky zahrál. Na dlouhé zimní (ovšem i letní) večery je to ušlechtilá zábava.
Víte, co mají společného karetní hry a jazyky? Ve světě, kde už je všechno ostatní stejné, jsou ještě místo od místa jiné. Po věky věků narážel poutník na cestách na zvláštní stavby, oděvy, účesy, jídla, nápoje, hry, písničky a kdovíco. Zato za dnešní normalizace všeho jsou karty jedním z posledních spontánně udržovaných projevů místní kultury. Třeba ve Španělsku uvidíte karbaníky házet na stůl podivné obrázky mečů, pohárů, mincí a kyjů. Jednou se mi poštěstilo vidět Argentince, jak hrají svou národní hru
truco a platí si fazolemi, které mají před sebou v plechových krabičkách. V Německu nám karty divné nepřijdou, ale hraje se s nimi skat, všude tam známý (byť s krajovými variantami – analogie s nářečími jazyka sedí), jinde skoro neznámý.
Avšak zvláštní případ, v jistém smyslu opačný, jsou taroky. Je pozoruhodné, jak dosud – navzdory času, jazykovým bariérám i ostnatým drátům – spojují země někdejšího c. k. mocnářství. Hrají se hlavně v Rakousku, na Moravě, západě Slovenska a Maďarska, ve Slezsku a Haliči a ve Slovinsku. Pravidla se liší (to už na úrovni každého stolu), ale nejčastější dolnorakouská a vídeňská varianta je naší velmi podobná.
Vté souvislosti mám na zřeteli, že karetní terminologie je fascinující vrstvou slovní zásoby, která dosud čeká na své jazykovědné utřídění včetně etymologického komentáře. Představuji si to jako studii o dvou základních kapitolách – výrazivo související s pravidly a sehrávkou (názvy karet, herních situací, hlášek) a hráčské průpovídky, které se u stolu ozývají. Navzdory lokální ukotvenosti her je to pozoruhodně kosmopolitní směs. Mnoho pojmů pochází z francouzštiny (ostatně typická česká hra má francouzský název mariáš neboli manželství), samozřejmě z němčiny (jako když v mariáši hrajeme betla čili žebráka), něco z italštiny (jako v tarokách pagát, i když to prý není od
pagare čili platit, nýbrž
bagatella čili maličkost, jak uvádí jistý Sedlaczek). U německých nebo němčinou zprostředkovaných slov je nápadné, že se k nám dostala ve své bavorsko-rakouské podobě s výrazným znakem výslovnosti o místo a, tak typickým pro vídeňský hantec. Například plonk je prostě vídeňsky vyslovené francouzské slovo
blanc.
Na zmíněného pana Sedlaczka jsem narazil proto, že v novinách
Wiener Zeitung vede tarokový sloupek, něco jako dřív bývaly šachové. (Nemohl by v Lidovkách být taky?) Musí to být zajímavý člověk, kdysi pracoval jako mluvčí zasloužilého kancléře Bruna Kreiského. Kolik jen slov v jeho rubrice je srozumitelných bez překladu!
Stich je štych,
Vorhand je forhont, jen si tam zase musíte představit to
o. Taky jsem si například myslel, že termín tahací barva je vynález od našeho stolu. A ejhle, Sedlaczek píše o
Zugfarbe, což je přesně totéž. A mazat je
schmieren. Aby ne. Když je někdo od šmíru, je umazán.
Nedalo mi to a šel jsem ty dědovy karty najít. Vypadají úplně jako ty dnešní a na hercovém esu mají výrobní značku
Ferd. Piatnik & Söhne. I tahle firma dosud funguje. Není to pěkný kus dějinné kontinuity, most z 19. do 21. století?
Jan Mattuš**************
Článek převzat z portálu
www.lidovky.cz