Lidé i národy mají přirozenou tendenci žít v zajetí vlastních představ o sobě samých; není proto od věci se na sebe občas podívat cizíma očima. Mnohdy je to nepříjemné, ale někdy obohacující a povznášející. Není koneckonců krásnější knihy o Praze (a potažmo o Češích a českých zemích) než
Magická Praha, již napsal rodilý Sicilián Angelo Maria Ripellino.
Překlad podobných knih však přináší specifické problémy. Mám před sebou kulturně historickou knihu o Česku, kterou v roce 2005 vydal jeden rakouský spisovatel; už po přečtení několika prvních stránek se ukazuje, že „prostý“ překlad by nestačil. Bylo by třeba brát v úvahu, na jaké publikum se obrací autor a na jaké překladatel. Čemu jeden národ přikládá důležitost, to je druhému lhostejné, a naopak.
Třeba v kapitole o spisovateli Adalbertu Stifterovi, rodákovi z Horní Plané, se několikrát zmiňuje o tamější přehradní nádrži a ani jednou nepokládá za nutné uvést její jméno. V českém překladu by se ovšem Lipno objevit muselo. Hned v předmluvě autor uvádí, že v zájmu „zjednodušení“ vypustí zeměpisné pojmy Morava a Slezsko a bude pro všechny tři země Koruny české používat souhrnný název
Böhmen - Čechy. Tak to by v češtině rozhodně nešlo: nejen v zájmu správnosti, nýbrž i s ohledem na překladatelovo bezpečí a zdraví. Kdyby otrocky podle originálu napsal, že Brno či Olomouc leží v Čechách, mohla by mu z těchto měst začít chodit varování, že dostane po hubě -a dlužno říct, že by si to zasloužil.
Přestože jako celek je to kniha objevná a přínosná, objevují se v ní věcné chyby, a překladatel by proto musel být neustále ve střehu. Některé pasáže by místo překládání musel prostě přepsat, třeba tu, kde autor píše o jistém básníkovi a překladateli jako o „kunsthistorikovi jménem Ludvík Kundera“ a jeho proslulého bratrance uvádí na scénu takto: „Ano, uhodli jste: bratr spisovatele Milana Kundery.“
Mnohé skutečnosti by si překladatel potřeboval ověřit přímo na místě, takže by nemusel jen vysedávat doma a měl by výtečnou záminku k výletům po rodné zemi. Kupříkladu na severní Moravu po stopách rodiny Franze Schuberta. Nebo do Olomouce, kde se konala císařská korunovace Františka Josefa I.
Někde by musel oproti originálu něco přidat, aby objasnil to, co v němčině je zřejmé, ale Čech to hned tak neprokoukne - třeba že jméno Krumlov je odvozené z německého
Krumau, což zase pochází z původního výrazu
Krumme Aue neboli Křivý luh. Jinde by to naopak měl oproti originálu snazší, například tam, kde se autor snaží svým čtenářům přiblížit zvukomalebnou sílu jména Šumava („ta, která šumí“), o jehož kráse si německý
der Böhmerwald může tak akorát nechat zdát.
Divili byste se, kolik proslulých Rakušanů pochází z českých zemí. Že Sigmund Freud se narodil v Příboře a Gustav Mahler v Kalištích u Humpolce, to vědí všichni. Ale možná ne každý ví, že se u nás (v Šumperku) narodil slavný tenorista a vyhlášený žertýř Leo Slezak. Když jednou zpíval Wagnerova Lohengrina a na jeviště předjela jeho labuť, odtáhli mu ji kulisáci dřív, než do ní stačil nastoupit. On se jen podíval do publika a zeptal se: „Kdy jede další labuť?“ V takovém znesvěcení svátosti božského Richarda lze spatřovat cosi českého - to by si rakouský Rakušan (natožpak německý Němec) dozajista nedovolil.
Robert Novotný ******************
Článek převzat z portálu
www.lidovky.cz