18.6 2015
Říká se, že s překladem je to jako s ženou. Buď je věrná a ošklivá, nebo nevěrná a krásná. Jedna německá překladatelka mne přesvědčila o další možnosti. Její překlad nebyl ani věrný, ani pěkný. Hrdina měl jen málo společného s původní postavou. Na mé námitky odpovídala stále stejně:
„To by Němec nikdy neřekl.“
„Tohle by německému čtenáři bylo divné.“
„Něco takového by nepochopil.“
„Ta siuace by mu byla cizí.“
Tvrdil jsem, že překlad vzniká také proto, aby příběh přiblížil čtenáři život a prostředí země, o níž autor píše. PřekIadatelka nesouhlasila. Trvala na dokonalém poněmčení postavy. Chtěla, aby se hrdina choval tak, aby byl německému čtenáři blízký. Měl mít povolení k pobytu, o jehož udělení by rozhodla za čtenáře. Pak by směl překročit pomyslné hranice a zaklepat na dveře některého německého nakladatelství.
Profesorce, která měla přehlédnout francouzský překlad, zase vadilo, že postava citující filozofa hovoří spisovně a jindy mluví hovorovou řečí.
Tvrdila, že je to nelogické. Takoví lidé ve Francii nejsou.
„V Čechách ano,“ namítl jsem.
Pravila, že ve Francii buď člověk patří k lidu, nebo ke vzdělancům. Podle toho se také vyjadřuje.
Řekl jsem, že v Čechách to tak být nemusí, mimo jiné i proto, že i profesoři se živili často po dlouhou dobu jako metaři nebo myli okna.
Profesorce se také nelíbilo, že hrdina jí vepřovou. Navrhla, aby jedl kuře. Když jsem řekl, že to nechápu, připomněla mi, že ve Francii, jak sám dobře vím, se vepřová moc nejí.
„Jenže ten člověk nežije v Paříži, ale v Praze.“ namítl jsem.
Ačkoli vím, že Francouz dá přednost všemu, co je lehko stravitelné, byl jsem nucen ji upozornit na to, že můj text není jídelní lístek. Trvala však na francouzském menu. Můj emigrant na papíře neměl dokonce ani právo na knedlíky se zelím. To mne přivedlo do takového stavu, že jsem knedlíky hájiI málem patrioticky. RozčiIovalo mne, že by se postava měla chovat jednou jako Němec a podruhé jako Francouz, ačkoli je Čech. Vadilo mi, že by se originál měl stát pouhou kopií a ztratit svou vlastní tvář.
Představil jsem si Švejka, který by byl donucen mluvit spisovnou němčinou a chovat se jako berní úředník. V anglické verzi by nesměl vkročit do hospody, ale jen do pubu. Ve Francii by museI sedět pět hodin u oběda, jak tu bývá zvykem, takže by ho nadporučík Lukáš zřejmě nikdy nenašel. A v Americe by patrně nejedI buřta, ale hamburgra a nekradl by psa, ale koně, jak se na zem s kovbojskou tradicí sluší.
Řekl jsem profesorce, že kdybychom provedli odvetné opatření, jak tomu bývá často zvykem v ekonomii mezi vládami různých zemí, nesetkal by se v českém znění Cyrano s Roxanou u paštičkáře, ale někde na zabíjačce. Pravila, že to by byla velká chyba.
„Jak to, že česká postava se má přizpůsobit francouzským zvykům, a francouzská českým ne?“ divil jsem se.
Použila francouzské logiky (jejímž základním pravidlem je, že je v případě nutnosti nelogická) a dala mi najevo, že Cyrano je klasická literární postava. Hájil jsem Švejka, který je totéž. Věrna základnímu pravidlu francouzské intelektuální psychoIogie (jež spočívá v tom, že v případě potřeby lze utéci od jakéhokoli tématu), pravila, že Švejk je něco jiného. Žádal jsem ji, aby vysvětliIa rozdíl. Uchýlila se k nejčastějšímu triku francouzské taktiky a odpověděla tak, jak má Francouz ve zvyku, když nemůže obhájit svůj názor: „Parce que.“ (Proto).
To mne jen utvrdilo v rozhodnutí bránit se proti literárnímu násilí. Pokud velké národy mohou hospodářsky ovlivňovat nebo občas dokonce vojensky okupovat ty menší, pak na papíře na to nemají právo. I kdybychom kvůli tomu měli stavět barikády z psacích strojů a počítačů a mávat místo praporů kancelářským papírem. Nehledě k tomu, že pokud vůbec existuje i v tomto ohledu cosi jako právo siInějšího, pak čeština je bezesporu má, i když se to ve světě moc neví, protože síla jazyka se měří spíše počtem lidí, kteří jím hovoří, než jeho bohatstvím, které, jak známo, nelze vyčíslit.
Proto jsem trval na tom, že má postava bude jíst to, co jí chutná. Francouzský čtenář buď dostane vepřovou (bez ohledu na hladinu svého cholesterolu) a přijme ji tak jako já Maigretovy ústřice, které nejím - anebo nic.
Když jsme se rozcházeli, řekl jsem, že kdybych se znovu narodil, chtěl bych umět psát noty.
„Proč?“ divila se profesorka.
„Proto“ řekl jsem, abych ukázal, že už také slušně ovládám francouzskou taktiku.
Krom toho jsem neměl chuť vysvětlovat to, co je opravdu logické: Že noty jsou všude na světě stejné, a nemusí se proto překládat.
Vyšlo v TÝDENÍKU ROZHLAS, 36/2008