Mgr. Jana Sovová je lektorkou českého jazyka na benátské Univerzitě Ca’ Foscari, učila též na Scuola Superiore Per Interpreti e Traduttori v Terstu. Přeložila mj. sbírku básní Camilla Sbarbara (v roce 2000 ji vydala Votobia pod názvem Kráčím nocí samotný), malou antologii současné italské poezie pro brněnský Host, knížku Stefana Benniho Stranalandia (pod titulem Podivínsko vyd. Periplum, Olomouc 2003), nyní Priceznu na hrášku Luciany Littizetto. Tlumočila i její tiskovou konferenci a křest knížky a doprovázela autorku při jejím prvním pobytu v Praze.

Spolupracovala jste s utorkou během překládání díla? Líbilo se Lucianě Littizetto české vydání a jeho pražská prezentace?

Nedá se říct, že bychom s Lucianou během překladu nějak spolupracovaly, ale je pravda, že jsem se na ni několikrát obrátila s prosbou o vysvětlení některých výrazů, povětšinou regionalismů, jejichž význam jsem si nedokázala sama odvodit. Pamatuji si, že hned na můj první, nesmělý mail reagovala velmi ochotně a beze zbytku mi zodpověděla všechny dotazy. Její dopis začínal slovy: „Chápu, drahá, že překládat mé ptákoviny není žádná procházka růžovým sadem...“

Pokud vím, tak autorka byla jak českou podobou knížky, tak pražským křestem, bez nadsázky nadšená. Sama příležitostně vystupuje v podobné roli jako Ester Kočičková, ale tak bezvadně zorganizovanou a sympatickou prezentaci prý ještě nezažila. Jednoznačně ocenila především výkon a přednes Ester, s níž cítí souznění po lidské i profesionální stránce, a na adresu českých novinářů, kteří s ní dělali rozhovor, podotkla, že jsou mnohem diskrétnější a profesionálnější při kladení otázek, než ti italští.

Princezna na hrášku je i malým průvodcem po italských reáliích. Dařilo se všechny přeložit, aby byly českému čtenáři srozumitelné, nebo jste musela překladem i vysvětlovat či vymýšlet nové české výrazy?

Jako první jsem si přímo na záložku knihy v originálu poznamenala abecední seznam ne právě lichotivých výrazů, jimiž autorka častuje své okolí včetně sebe. To jsou také takové malé, leč nezanedbatelné reálie. Nevím, jestli moje vysíradlo, přitroublice nebo siemenská číča dosáhnou stejného efektu jako autorčino „purga“, „ottusangola“ a „gnokia“, ale chci v to doufat.

Odpověď tedy zní: ano, byla jsem nucena si vymýšlet, a místy i hodně, a ne vždy se jednalo jen o jednotlivé výrazy. V knize je například kapitolka s názvem Zálusk, která je v originále celá postavená na slovních hříčkách na ose pallino – balin – balun, přičemž poslední dva jsou opět regionalismy a významově se jedná o něco jako nákupní horečku. Jenže zatímco balin (pallino) může vesele poskakovat, kutálet se a přesýpat v poloprázdné ženské hlavě, co s nákupní horečkou? Řešení se záluskem, cválajícím záluskoníkem a velkým záluskoněm mi ale autorka dodatečně s notným pobavením po křtu posvětila, takže co chtít víc?

Co se týče vlastních italských reálií, v průběhu práce bylo potřeba některé z nich skutečně poněkud ozřejmit či rozvést, v krajním případě oželet. V textu je velké množství italských toponym, narážek na mediálně i jinak známé italské osobnosti, zvyklosti, recepty, názvy periodik... zprostředkovat tento tok informací znamenalo především neustále zvažovat jejich funkci v celkové výpovědi a podle toho dál postupovat. Nerada bych na tomto místě zabředala do teorie překladu, ve skutečnosti se většinou stejně nakonec řídím instinktem. V té souvislosti si vzpomínám, jak moc jsem se nasmála při vymýšlení názvů regionálních mutací novinových příloh pro ženy v kapitole Macaté časopisy.

Podivínsko se hemží záhadnými živočišnými druhy podivných jmen, hodných místa i fantasknosti alegorie celého díla, jež přivedl na svět autor Stefano Benni: špehouš, leometr, opilouš, rýhovač, tapuka, maxipérus meteoropatikus, cocočíčus technicoloris, had světohryz aj. Hledala jste při překladu inspiraci třeba v Brehmově Světě zvířat (či spíše u Haška), nebo jen plně pracovala Vaše fantazie?

Benni, stejně jako Luciana Littizzetto, mě věrně doprovázel na mých cestách vlakem do práce (dojíždím třikrát týdně dvě hodiny tam a dvě zpět), vozívala jsem s sebou pouze originál, sešit, tužku a s námahou tutlaný smích. Nevím, co si o mně mysleli ostatní spolucestující v kupé, faktem je, že jsem se ten rok ve vlaku skvěle bavila, pokud mě právě netrápilo nefungující topení anebo věčné stávky železničního personálu. S vymýšlením jmen obyvatel Podivínska jsem si nějakou dobu vůbec nevěděla rady, ale od chvíle, kdy mě napadlo slovo špehouš, se to najednou začalo jaksi celé sumírovat. Tím také odpovídám na otázku po inspiraci „zvenčí“. Haška mám moc ráda, ale při překladu Benniho zvířeny jsem do něj ani do ničeho jiného nenakukovala. Rušilo by mě to a pak - nevešel by se mi do tašky.

Máte v pověstném šuplíku již připraveno něco dalšího k vydání?

Mým snem je sestavit knižní antologii současné italské poezie, ale nechtěla bych se do toho pouštět sama a je obtížné najít solidního vydavatele a také podobně smýšlející kolegy a kolegyně.

Jednu šuplíkovou záležitost ale přeci jen mám, jsou to přepisy hovorů, mnohdy naprosto absurdních a surrealistických, které slýchávám při cestách vlakem, ale to už s překlady skutečně nesouvisí.

Jak jste se dostala k italštině a k překladu italské literatury do češtiny a jak se Vám nyní daří skloubit časové povinnosti pedagogické s překladatelské?

Italštinu jsem studovala původně jako nepovinný předmět, protože můj hlavní studijní obor na FF UP v Olomouci byla svého času francouzština a čeština, ale nakonec jsem na ni docela „přesedlala“, a dokonce jsem ji i pak nějaký čas učila.

Můj úplně první pokus o literární překlad spadá do studenských let, kdy za mnou přišel známý jedné známé, který se dozvěděl, že studuji italštinu, a chtěl přeložit malou ukázku do jednoho literárního časopisu. Jednalo se právě o Camilla Sbarbara. Měla jsem tehdy stěny pokoje celé oblepené několika verzemi každé básně a žádnou z nich jsem se neodvažovala odevzdat. Byla jsem absolutní samouk a na tom prvním překladu to bylo jistě znát. To, že se mi potom tu a tam podařilo něco vydat, považuji za velikou souhru náhod.

Mé překladatelské aktivity s výukou nekolidují, spíš ji doplňují. Nechci samozřejmě tvrdit, že by pro mě byly výhradně „vlakovou“ záležitostí, i když z větší části tomu tak je, na druhé straně vidím práci s psaným textem jako kompenzaci k práci s lidmi. S časem je vždycky potíž, ale pokud se jedná o autora, který mě dokáže zaujmout, a je-li vydavatelem tak korektní a slušný člověk jako pan Pasienka, je to pro mě svým způsobem relaxace a skvělý jazykový trénink.